ivavi

Mám chuť to tady zas všechno smazat nebo si založit jinej blog. Myslela jsem, že to bude super, když nemusím ve čt ani v pá do školy, ale je to taky tak UBÍJEJÍCÍ. Já tak nesnáším podzim…Každej rok to samý.

Tak už mě půlka naší “třídy” nesnáší. Protože se už projevuju bez ostychu tak, jako normálně. Takže řvu a nahlas se směju. Jako jediná. Když se směju, všichni na mě vrhnou vražednej pohled. To se sešla parta. Všichni se jen bavěj o škole, všechno hrotěj, už maj z knihovny půjčený všechny knížky (já jsem se ještě ani nezaregistrovala). Fakt trapáci. Aktivové. Určitě i šprti. Fuj. Kam jsem to přišla? Ještě, že tam je Milan Soudek.

Blonďatá disko královna propadlice: “Mám kamaráda, co je ve stejný modelingový agentuře jako Petra Němcová. Poslouchá skáčko a regééé.”

Aktivka, co musí být se všema kamarádka: “To nemusim, takovýhle styly.”

Několikanásobný propadlík: “Dobrá muzika. Sto zvířat a tak.”

Aktivka, co musí být se všema kamarádka: “Joooo, tak to jo”.

chtěla jsem bejt první na somatologii, kterou stejně nikdy neudělám.

Jo. Jen do mě. To mám za to. Zasloužila jsem si to. Za všechny moje náladičky, lenost a výsměchy. Dnes jsem spala tři hodiny. Už čtvrtej den mám křeče v břiše. Ráno to vygradovalo. Myslela jsem, že nedojdu na zastávku. Ve vlaku jsem začala brečet. I v troleji v Hradci. Přišla jsem do učebny. Neměla jsem si kam sednout. Zkomolili mi jméno. Došlo mi, že je všechno v háji. Pak všichni běželi do knihovny pro doporučenou literaturu. Já ne. Zavřela jsem se na záchodě a hystericky jsem brečela. Pak jsem přišla jak troska na další hodinu. Začala jsem usínat. Potom jsem radši ujela pryč. Koupila jsem si kafe a měla jsem překvapivě normální náladu. Možná jsem se i smála. To mi vydrželo na další přednášku. Neuvěřitelné. Pak přišla psychologie a horší už to být nemohlo. Od konce poslední hodiny jsem ještě nepřestala brečet. Fakt. Nejde to prostě zastavit. Ani tady doma. Ty lidi jsou tam tak divný…Nikdo mi není sympatickej na první pohled. Všichni jsou šprti a bavěj se jenom o škole. Za dvě hodiny už musím jít spát. Vstávám v pět a domů se vracím v devět večer. Neumím si představit, že mi zejtra bude stejně. Dávám si 14 dní. Klidně toho nechám, jinak bych taky mohla přijít o zdraví. Nedávám to. Před maturitou mi bylo snad i líp.

Chybí mi Jakub a Petra. Strašně moc. Nejde to tu bez nich. Chybí mi spánek. Nicnedělání. Prázdniny, sluníčko. Nákupy. Gympl. Hrozně. Renata, Adéla, Václav, Štěpánka, Adriana….Chybí mi úplně všechno. Já sakra nevím, jak z toho ven. Bože, ať se to zlepší……

“Víš Ivo, život není jenom o tom opít se někde na nějaké akci a poklábosit si se zpěváky okolních kapel.”

Tak mi je po delší době zase “skvěle”. Všechno se opět sere. Počasí. Brzo je tma. Rozbitý sluchátka. Blížící se škola. Rozvrh nanic. Nepojedu na Torche, a to bude mít velký následky. Všichni jsou někde jinde a pryč. Depky jako kráva. Žádnej optimistickej plán… Nesnáším nový začátky. A už vůbec ne konce. Do podzimního playlistu po včerejšku přidávám Lyssu.

Poslouchám Goro…Asi po roce a vždycky mě to dostane. Pamatuju na jejich koncert v Kolíně někdy v únoru 2006. Tenkrát mě to dost vzalo. Utápím se ve vzpomínkách na tu dobu. Když se mi vybaví Goro dnes, tak v souvislosti s nahotou. To ale nemění fakt, že Reiko zůstane navždy songem všech songů!

Myslím, že brzo dojedu na svoji ironii a neustálej výsměch všem okolo. Nejvtipnější jsou lidi ve vlaku. V úterý to byl důchodce, co mlsným pohledem okoukával páreček důchodkyň v našem kupé a kvůli nim si tam pak i sedl. Chtěl se s náma bavit. Nejdřív mluvil o sršních, pak vytáhnul vytisknutej vlakovej řád a starší dámy ohromoval sdělením, co za vlak právě okolo nás projel a nebo kvůli kterýmu vlaku teď zrovna stojíme před Kolínem v poli. Když chtěl mluvit na mě, dělala jsem, že ho neslyším, protože mám sluchátka v uších. Dneska jsem se opět vysmála všem ve vlaku, puberťačkám, hoperům a hlavně týpkovi, co si sednul naproti mě a celou dobu jen vzdychal: “To je teplo! To je teplo! Ať už jedem sakra! To je teplo!”. To byste museli slyšet a vidět, to se nedá popsat. A pak setkání s mužem, jehož životní zájem se zúžil na isic karty.

A výsměch pokračuje. Dnes večer navštívím největší zábavu našeho mikroregionu – Disco Čochtan. Můžou mě tam potkat následující momenty:

…..nejsmutnější je, že já všechny ty lidi vlastně znám.

(fotky drze vypůjčeny z profilů bohdanečských dětí na líbimseti)

Takže! Poslední dva týdny prázdnin přede mnou…. 22. září nastupuji na Peďák. Žůžo. Stačil mi zápis, byla jsem pak tři dny v depresi. Teď mám depku jenom pidimalou. To je asi tím, že jsem sáhla na bankovku, na kterou jsem se zapřísáhla, že nesáhnu. Byla to moje poslední uspořená bankovka….měla velkou hodnotu. Koupila jsem si zase hadry, už je nemám kam dávat, ale musela jsem si nějak zvednout náladu! Jinak bych teď brečela, že jo. A pozor, druhá verze Microcastle od Deerhunter – druhej zvedač nálady. Už jsem Deerhunter skoro odepisovala, ale oni zasáhli ve správnou dobu úplně skvělou deskou… Jsou zpět. A já musím jít do fotolabu, se sestrami na oběd, jet do hradce pro kartu a na flošnu, kouknout se na Truman Show a Batman Begins, zajít někam s Adélou, udělat si rozvrh a pak už jen trpět (nejen únavou).